Do vánoc už nechybí moc. Posledních pár dnů, pár desítek hodin, ale pořád mi to tak nepřijde. Jestli za to může kolotoč, na kterém se střídá práce, škola, doktoři a nebo toto doposud nevyprofilované počasí? Dárky stojí vedle dveří, ačkoli sníh není vůbec nikde. Občas se utíkám do myšlenek a nebo lépe do fotek. To jsou takové moje myšlenky totiž. Otisk nálad. Příchuť dne. Je to reálný odraz procesu. Ne produkt. Jsou to odrazy té dané chvíle, která se už jako taková nevrátí. Vrátí se právě ten odraz. Asi je to ale sentimentální. Několik let jsem se motal v kruhu, po tom, co mi bylo implantováno striktně produktové nahlížení na fotky. „Co tam je?“ „Co to má říkat?“ Tyhle otázky mě budily v noci. Žraly mě zevnitř. Ujídaly radostné, samovolné tvoření, kdy jsem mohl vypnout vše okolo a jenom naslouchat sobě. A tomu, co mi dělalo radost.
Odrazy
Ještě se v rychlosti zastavím u toho volného tvoření, protože v tu chvíli se stával zázrak. Najednou se ze světa stal film, který šel svým tempem. To není žádná novinka, on to totiž dělá pořád, ale tentokrát jsem seděl na křesle tam vzadu v hlavě. Ruce byly svébytné a srostlé s madlem a spouští. Cvaknutí závěrky splývalo s hukotem stromů. Listí se houpalo stejně rychle jako můj dech. Ta bezprostřednost přírody a lidské drobnosti nevyvolávala překvapivě strach či jiné temné pocity, ale naopak radost. Tolikrát se mi v hlavě rodily příběhy a hrály jako hudba k té scéně, která se pozvolna měnila přede mnou a za kulisami ruk. Iluze fotky je nekonečná. Je za tím sklem na fotce oheň, silnice plná aut anebo město upadající do tmy? A nebo je to obrácený západ slunce? V tom je pro mě krása fotografie. Příběhy, jejich zrození a rozvoj. Líbí se mi, když to fotkou nekončí, když je ještě něco kousek za ní. A při druhém pohledu – za týden, za rok – je tam něco dalšího.
Užijte si Vánoční čas podobně radostně.