Už pár dnů mi vrtá jedna myšlenka hlavou. Teda asi déle než pár dnů. Tahle konkrétní od jara, ale přitom už tolikrát se mi motala hlavou loni a předloni. Dneska se mi vrátila silně ve chvíli, kdy jsem šel po ulici a v ruce se mi houpala igelitka s novýma černýma holínkama z PVC (tajné vojenské označení „gumáky“). Vzpomněl jsem si totiž na to, že už loni jsem si chtěl podobné pořídit, protože mě čekala cesta západním směrem z Prahy ven a na hon, ale pak nějak se mi nechtělo, nebo nezbyl čas a nebo jsem někde zachraňoval svět (ne). Gumáky jsem nekoupil, hon jsem přežil v pohorkách, pořád jsem sledoval cestu, zda tam není moc vysoká tráva a nebo moc mokrá tráva… Předtím jsem řešil stejnou otázku než jsem jel na celodenní kurz střelby prozměnu severním směrem od Prahy…
Dneska na radu (silné doporučení) zákazníka jsem naskočil do tramvaje a koupil černé gumáky (jinak jsem i slyšel místní název „pryžovky“). Někdy život nabízí kroky, které pak stojí za to. Občas se bráníme fajn věcem. A vlastně proč? Protože někdo něco poradil proti? To nedělej, to nenos… A přitom v sobě to citím, že to chci nějak. A když překonám ty rady (nebo strachy) ostatních, tak to dobře zapadne dohromady. Asi to znáš sám a já to tu jenom opakuju.