Minulý čtvrtek jsem si odpoledne vesele psal a psal príma příspěvek. Měl jsem i představu, která fotka se k tomu bude hodit a že hned jakmile ji udělám, tak jak ji nahraju a spolu s článkem vypustím na světlo světa. Nadšen z celé přípravy jsem se vydal na místo činu – Dolních Břežan, po cestě jsem ještě přibral toho klíčového člověka, kterému jsem jel odpomoci od hromady jablek, která okupovala jeho zahradu. Na místo jsme i přes nepřízeň dopravy hlavního města dorazili živí a zdraví.
Zdrojem dobrého vtipu (a špatného překvapení) bylo zjištění, že jsem nechal kartu do foťáku doma. Teda abych byl přesný tak obě ze dvou karet, které používám. A pro jistotu i druhý foťák… V tu chvíli opadl veškerý nerv a nezbývalo než sbírat jablka, krmit s těmi, které nesplňovaly moje velikostní kritérium, sousedovic kozla. Následně se radost ze sběru protáhla do večerních hodin a přes večeři. Dlouho jsem si tak neužil podzimní večer.
Dneska jsem vyrazil opět ven – opačnou cestou ale stejně ven z Prahy. A napadlo mě spojit tuhle vzácnou zkušenost s jiným místem a s připravenou kartou ve foťáku, pro změnu. Místo karty jsem doma nechal telefon a brouzdal jsem lesy Prokopského údolí, kde řádil podzim a rozdal všechny barvy, kam to jenom šlo. Na nebi ani mráček. Kombinace babího léta a slunečních paprsků by těšila snad každého.
