Letošní rok začal docela dobře a pozvolna. Náraz přišel pro většinu asi až 4. ledna s návratem do práce. A to by potvrzovaly i silnice a ulice, které byly po Novém roce docela prázdné a klidné. V sobotu teď to bylo na silnicích o dost jiné – asi už zmizely předsevzetí a vše se vrací zase zpátky do kolejí. I přání štěstí se zase zkrátilo na běžné pozdravy. Moje předsevzetí, že bych si sepsal i nějaké věci, které mi minulý rok přinesl, tak zatím drhne. Teď se to pokusím napravím, ačkoli myšlenek a postřehů mám za loňský rok opravdu hodne. Podíváme se na první věc.
Zjišťuji čím dál častěji, že se jisté věci v životě opakují. Nemyslím jenom tu každodenní rutinu, hygienu či jídlo, ale třeba náhodná setkání – některé lidi prostě člověk potkává znova a znova – nebo v rámci mých fotografií je to i okolo svícení. Je pravdou, že i některé objektivy mám raději než druhé (rozuměno – udělám s nimi více fotek a tak), ale je tomu už několik let, co jsem si oblíbil světlo, jaké mám na fotce níž. Zřejmě díky tomu, jak vytáhne jednotlivé prvky v obličeji a prozáří oči.
Říkal jsem, že povím i něco, co jsem se naučil. Takže, tady to je: fotky jsou to jediné podstatné. Na konci dne nebo na konci focení jsou fotky to hlavní jediné. Když předávám hotové fotky, tak nevěsta chce vidět fotky z toho svého dne. Chce se podívat na to, jak jí to slušelo a jak moc si to všichni užili. To, co bylo kolem nebo někde mimo (nebo za pomyslnou oponou focení) už není důležité. Nikoho to nezajímá.
Je to obecná pravda, kterou slýchám už toliko let, ale loni to dobře vykrystalizovalo. Například při tvorbě fotoknihy z oslav výročí, které jsem dokumentoval pro klienta, ale o tisku, tedy další věci, která se loni ukázala jako nezbytná, v příštím příspěvku.